Keks baví rockem fanoušky třiadvacet let

Benešovský deník - 13.9.2004  http://www.benesovskydenik.cz/benesov/zpravodajstvi_bn/JB20040913000008.html

KAREL CHLUMEC

Benešovsko - Už více než dvě desítky let zní z pódií rocková hudba skupiny Keks. Za tu dobu se narodila a dospěla nová hudební generace. Přesto je o muziku Keksu zájem a na koncerty chodí jak rodiče, tak jejich dospívající děti. "Kdysi jsme jezdili festivaly, teď jsou to spíš zábavy a koncerty na Benešovsku, Táborsku i jinde," říká leader skupiny, kytarista a zpěvák Štěpán Kojan. Skupina nedávno vydala CD s názvem Koupím si umělou. Na něm příznivci kapely naleznou čtrnáct rockových skladeb. "Muzika je to podobná jako na předchozích albech, jen trochu vyspělejší. Nahráli jsme to živě a je znát i lidský faktor, myslím, že to není na škodu," dodává kapelník. Na webových stránkách Keksu dostali svůj prostor také fanoušci a hlavně fanynky skupiny. "Vždycky si suprově zapařím. Tancuju, pokecám s kámošema, prostě si to užívám. Je to taková vzpruha a odreagování od náročných všedních dnů," sděluje své zážitky sedmnáctiletá Jana. "Taky se mi líbilo, jak se keksáci chovali, naprosto nepovýšeně a pohodově. Dalším příjemným překvapením byl prodloužený závěr. Přesčas trval přes hodinu - paráda," svěřila se Majka z Kožlí. Fanoušky skupiny přitahuje na vystoupení Keksu vedle muziky i atmosféra v sále."Potřebuji nějakou pozitivní energii, abych přežila. Tady ji stoprocentně získám," zdůvodňuje svou přítomnost na koncertě jedenatřicetiletá Jana. Členy skupiny přízeň posluchačů těší, ale podle Štěpána Kojana se někdy internetová diskuse ocitne mimo hudební souvislosti."Uvažujeme už o dalších projektech. Jedním z nich by mělo být dvojalbum starých hitů," doplnil frontman Keksu.

Keks si po pěti letech odmlky koupí umělou

Benešovský deník - 4.6.2004 http://www.benesovskydenik.cz/benesov/zpravodajstvi_bn/JB20040604000021.html

Struhařov -  Po pěti letech se konečně dočkají příznivci rocku a skupiny Keks jejich nového alba, které se jmenuje Koupím si umělou.

"Patnáctka rockových skladeb ze života určitě naše příznivce potěší," říká zakládající člen skupiny Keks, zpěvák a kytarista Štěpán Kojan ve svém nahrávacím studiu Strouha během nahrávání s jugoslávským kytaristou Zoranem Gajičem. Keks hraje nepřetržitě už třiadvacet let, během kterých se v kapele vystřídala celá řada muzikantů.

"Protože nechceme přijít o své příznivce, koncertujeme po celou tu dobu bez přestávky," hovoří o soustavné práci Kojan.

"Zajímavé je, že nás to i po těch letech baví," dodává ještě. Z původní sestavy Keksu zůstal ještě klávesista Petr Dudík. V domácích podmínkách nahrávacího studia, které se může pochlubit vynikajícím zvukem, nahrávali například Samba Band, skupina složená ze čtrnácti bubeníků, Pavel Fořt ze skupiny Karla Gotta nebo Václav "Upír" Krejčí.

"Teď tu tři měsíce točil Ivo Jahelka sestřih písniček z televizního pořadu Neznalost zákona neomlouvá," dodává Štěpán Kojan.

(kac)

Fotografie: Šéf Keksu Štěpán Kojan v přestávce při natáčení alba kytaristy Zorana Gajiče. Foto Karel Chlumec

Co považují osobnosti Benešovska z uměleckého i politického života za svůj letošní úspěch? A co se jim naopak nepovedlo? Jak budou trávit Vánoce a Silvestra?

ZPRAVODAJOVÉ BND -   23. 12. 2003

Štěpán Kojan, frontman kapely Keks, Struhařov

S kapelou se nám asi nepovedlo to, že jsme nevydali novou desku. Ta vyjde až v lednu a bude se jmenovat Tak málo žádám. A povedlo se to, že tento rok nikdo z blízkých nepřišel k žádnému vážnému úrazu. Vánoce budu trávit doma s dětmi, bez ženy. Ta půjde na Štědrý den do práce. Jinak ale tradičně, při rybí polévce. Na Silvestra budu pracovat zase já. Budeme s Keksem hrát v Praze v Kulturním domě Opatov.

celý článek si můžete přečíst na  http://www.benesovskydenik.cz/benesov/sport_bn/JB20031223000011.html

Frontman Keksu má práci i přes svátky

Benešovský deník - 18.12.2003

DANIELA KLENOVCOVÁ

Struhařov Ä Skupina Keks se za více než dvě desetiletí svého působení stala rockovou legendou. Inspirace však ani po tolika letech nevyprchala. V lednu se kapela chystá vydat další desku, v pořadí již šestou.

"Měla by se jmenovat Tak málo žádám," říká lídr kapely, zpěvák a kytarista Štěpán Kojan. Deska vznikala v jeho struhařovském studiu Strouha ve dvouletém odstupu od té předešlé. Ta nesla název Best of po dvaceti letech. Práce je podle Štěpána Kojana víc než dost.

"Teď hrajeme o něco méně než před lety, ale stále je to kolem deseti vystoupení měsíčně," počítá muzikant, který za celou svou hudební kariéru odehrál a odzpíval přibližně tři tisícovky vystoupení.

"Za celou dobu jsem nebyl ani jednou nemocný," vzpomíná. Kromě živých vystoupení pracuje i ve svém nahrávacím studiu Strouha. Jak ale přiznává, zotavení po každém vystoupení mu trvá o něco déle než dříve.

"Dřív jsem se dal dohromady už v pondělí, teď mi to trvá tak do středy," usmívá se muzikant. Na každém vystoupení odehraje a odzpívá přes čtyřicet songů, což je náročné především na hlasivky.

"Někdy mi vadí i hluk, když zpívám a neslyším se, zkrátka když je binec," přiznává, ale jedním dechem dodává, že publikum je teď lepší než před několika lety.

"Lidé se teď umí lépe bavit. Sice chodí na zábavy méně, ale zato jsou slušnější. Jsou obecně snaživější."

Kapela Keks hraje nejčastěji na Benešovsku, Táborsku, v okolí Čáslavi nebo Kutné Hory. Nejezdí na Plzeňsko nebo na Moravu. Jedno z posledních vystoupení roku odehraje na 1. svátek vánoční v Dražicích u Tábora.

"Tam hrajeme na sklonku roku již pravidelně," dodává Štěpán Kojan. Večery má volné zřídka.

"Někdy závidím ostatním lidem, že večer mohou být doma. Ale moje rodina si již zvykla,"  říká.

 

---

 

„Hrajeme nepřetržitě už dvacet dva let,“

říká jeden ze zakladatelů, zpěvák a kytarista, Štěpán Kojan

Struhařov, 23. 7. 2003 – V nahrávacím studiu „Strouha“ natáčí právě své CD britská písničkářka s irským  saxofonistou a flétnistou. Z vedlejší místnosti oba muzikanty přes sklo sleduje a počítač obsluhuje majitel studia, zakládající a dlouholetý člen, kytarista a zpěvák rockové formace Keks, Štěpán Kojan. V pauzách mezi natáčením je trocha prostoru i k povídání.

Skupina Keks, to je dnes už vlastně pojem, jak dlouho spolu hrajete?

Keks jsme založili v roce 1981, takže letos je to dvacet dva let. To je vážně už dost dlouho. V průběhu trvání kapely se sice vystřídala celá řada muzikantů, ale po celou tu  dobu koncertujeme prakticky nepřetržitě, bez přestávky. Nechceme ztratit své příznivce.

Z původní složení Keksu jsme zbyli už jenom dva, Petr Dudík hrající na klávesy a já.

Jak vznikl název vaší skupiny Keks, to je něco k jídlu, ne?

Název kapely vznikl kdysi při listování slovníkem. Už si přesně nepamatuji, kdo jej navrhl jako první, ale myslím, že to byl náš  dlouholetý zvukař Petr Marek. Keks je o značení pro sladkou pochoutku, sušenku, oplatku, nebo tak něco.

Při tak dlouhé době po kterou hrajete jistě někam směřuje váš hudební vývoj, jaké skladby hrajete a jaké publikum na vás chodí?

Naše začátky, to bylo především kopírování vzorů tehdejší doby. Přebírali jsme písničky od kapel jakou jsou Deep Purple, Sweet, Slade. Ale zpívat anglicky nebylo tehdejším režimem tolerováno, tak jsme později začali s vlastní tvorbou.

Jsme svým zaměřením „tancovačková kapela“ a protože v době, kdy jsme začínali, chodili na nás mladí lidé a během těch let vyrostla nová generace, stává se, že na vystoupení přijdou třeba matka s dcerou. To je potom příjemný pocit. Jinak publikum je pořád stejné jako v 80. Letech. Lidé se chtějí  bavit pořád.

Nevyhneme se otázce Sokolov a tehdejší politická píseň, co k tomu řekneš?

Věděl jsem, že se mě na to zeptáš. Pokud se jsme tehdy chtěli hrát, bylo nutné mít v repertoáru i takzvanou angažovanou píseň. Každý rok se chodilo na přehrávky, což byla komise víc politicky než hudebně zaměřená. My jsme tehdy měli na repertoáru skladbu  Libanon. Byli jsme s ní v polovině osmdesátých let v Sokolově. A fór byl v tom, že jsme tu soutěž vyhráli. Soutěžili i jiní, Petr Nagy, Miroslav Žbirka, Václav Neckář a vzpomeň si na Olympic a jejich skladbu Letadlo, každý měl něco takového. Kromě toho jsme také měli písničku s názvem Strčte si pánové svý bomby za klobouk, to byl tehdy dost průšvih Všechno je to dnes .jak vyprávění z jiného světa. Ono je to vlastně už minulé století.

Jak na tyto „úspěchy“ tehdy reagovali vaši fanoušci?

Část z nich nám se od nás odklonila a nemohla nám to odpustit, někteří nezapomněli do dneška. Ale většina zůstala, protože se chtěla bavit a politika je nezajímala. Takže na nás dnes chodí jak čtyřicátníci, tak teenageři. My jsme chtěli hlavně hrát koncerty a tancovačky, což nás  bavilo a hrajeme je do dneška.

Kde všude je možné vás s Keksem vidět a slyšet?

Hrajeme hlavně na Benešovsku, Kutnohorsku, Sedlčansku, Táborsku vystupujeme občas v Praze na Opatově, záleží na tom, kde nás pozvou.

Co ty a muzika, jaký k ní máš vztah?

To je mi otázka. Muzika mě vždy zajímala a bavila natolik, že  jsem se jí chtěl živit. To se mi nakonec podařilo, absolvoval jsem konzervatoř a vedle hraní s kapelou vlastním malé nahrávací studio.

Kdo všechno u tebe nahrává?

To je různé, bylo tu spousta kapel všech možných žánrů od nás i ze zahraničí. Z těch zajímavých bych mohl vybrat třeba Samba Band, což je skupina složená pouze ze čtrnácti bubeníků, také tu točil Pavel Fořt, kterého mohou čtenáři znát ze skupiny Karla Gota, country zpěvák z USA Waren, Václav „Upír“ Krejčí, teď právě tu nahrává Katus Young  z Velké Británie. Samozřejmě studio je tu i pro místní kapely.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

V osobním životě bych chtěl hlavně dokončit některé úpravy v domě a věnovat se více rodině. V tom profesním, bych rád pokračoval v práci ve studiu, které jsem v nedávné době předělával a ještě to není zcela hotové. A protože mě muzika baví chtěl bych s Keksem hrát dál. Také uvažuji o spolupráci studia Strouha v oblasti reklamy a TV, kde se rád přiučím novým věcem v oblasti zpracování obrazu. Myslím, že propojení obrazu s hudbou, které mám dostatek, nabízí určité možnosti do budoucna.

Karel Chlumec

Rovenské noviny - červen 2001

Skupina KEKS oslavila v Rovensku dvacáté narozeniny

  V sobotu 2. června oslavila skupina Keks v Rovensku pod Troskami dvacáté výročí od svého založení. Přijela na pozvání místní kapen Rouden Band, která zahájila večer. Obě stálice, které prověřil čas (Rouden Band 19 let, Keks 20 Iet ) pak spolehlivě zajistily noc plnou těch nejlepších skladeb ze svých repertoárů.

  Hrál se pravý český zábavový bigbeat, který se ale jako specifický hudební žánr v současné době potýká s úpadkem zájmu veřejnosti. Přesněji řečeno nejen český zábavový bigbeat má v současné době občasné potíže s počtem návštěvníků. Důvodů a příčin je samozřejmě více.

  Nabídka hudebních žánrů je dnes široká nejméně jako regál s elektronikou toho největšího marketu. Publikum je rozděleno do mnoha posluchačských skupin, jimž dosud vévodí poněkud ustupující boom muzikálů. Tak jako vše ostatní, i moderní hudba stále prochází evolucí věčného hledání něčeho nového - bez čehož by člověk nebyl člověkem a to zvláště v muzice často vede k rychlému odvržení toho, co již bylo objeveno. Za čas se pak jinou cestou objeví to staré, dobré a osvědčené, ovšem jako supernovinka s drobnou kosmetickou úpravou. Jako například neustálé papouškování písní z šedesátých tet, který byly obdobím našeho "kulturního obrození, ze kterého vzešlo mnoho vynikajících hudebníků, skladatelů, režisérů a herců. Zmíněné papouškování je ale také zároveň taktickým manévrem k zakrytí, snad již ustupující, autorské krize.

    V muzice jde dnes také mnohem více o peníze než dříve a některé skupiny jsou bohatými manažery sestavovány jako "ekonomický záměr". Na zlatém podnosu pak může klidně být veřejnosti naservírován útok do řad mladých teenagerů nazvaný třeba "Klucy".

Portmonky rodičů mladých fanoušků pak spolehlivě zajistí tučné výdělky novodobým výrobcům pop­music. No řekněte sami. Kdo by ne­zaplatil pár stovek za omdlení své mladičké dcery, která se z koncertu nechá vynést ještě před tím, než její idol z plakátu stačil pořádně roz­balit své playbackové výkony.

Pěstování stálic naši hudební scény je někdy na úkor šancí pro začínající umělce. Jistota je ale jistota, případné nedostatky zahladí návyk z neustálého omílání v téměř všemocných masmédiích.

Současná populace hudebních fanoušků je také jiná, než generace předchozí. Vyznávají se jiné hodnoty, na akce se chodí později, více se počítá. A v tom všem žije obrovský a stále se obrozující mikrosvět muzikantů a kumštýřů působících na místní či regionální úrovni našich krásných Čech, kde byl snad doopravdy kdysi každý muzikant.

Pojďme ale od úvah zpátky na narozeninovou zábavu skupiny Keks v Rovensku pod Troskami. Kapelník Štěpán Kojan vzpomíná s troškou nostalgie na začátky působení skupiny...

„Nejlepší časy byly kolem osmdesátého roku. Plné sály, lidi znali písničky nazpamět. Dneska je to úpadek. A myslím si, že nejenom v bigbeatu. I v jiných věcech.“

Myslíš, že se blíží konec českého zábavového bigbeatu?

„Už asi jo. A je to škoda. O nás už tolik nejde, my máme dvacet roků odehráno a to nám nikdo nevezme. Ale co ty po nás? Zkouší, a pak nemají komu hrát. Vždycky jsem si myslel, že jednou přijdou mladší, budou lepší a vytlačí nás. Ale už asi nepřijdou, protože tahle muzika se přestává hrát. A to, jak říkáš zábavový bigbeat, je ve skutečnosti tak, že nám, a nejen nám, nezbylo nic jiného, než hrát zábavy a malý koncerty. Komunisti tuhle muziku nikdy nechtěli. Naše písničky uměly a zpívaly tisíce lidí, ale v rádiu jsi to stejně neslyšel. Dalo se hrát jen po zábavách a malých koncertech. Přitom já už dlouho prodávám písničky jednomu docela známýmu zpěvákovi. Jemu ty moje písničky hrajou, ale nás by stejně ani dneska nepustili. My teď zase nemáme ty agentury, co potřebujou vydělávat. Tak aspoň, že se to hraje a jsou z toho nějaký peníze. Prostě ty písničky prodám a mám štěstí, že vůbec prodám“.

Uživí se Keks muzikou?

„Z celý kapely jenom já. Ale hlavně kvůli autorským právům, protože z hraní by to nestačilo. A víš co udělám, až se tím neuživím? Už to mám promyšlený. Vezmu harmoniku a půjdu hrát do první německé hospody. Tam alespoň platí. A tak blbě to asi fakt může dopadnou s českým bigbeatem - jak říkáš - zábavovým.“

A co potom? Co se bude na zábavách hrát?

„Já myslím, že to nikdo neví. Bude se asi pořád něco hledat, bude se to možná vracet zpátky k lidovým písním... ale druhou elektrickou kytaru už nikdy nikdo nevymyslí. Možná přeci jenom nějaký kapely zůstanou. Ale bude toho málo. Je to těžký. Ale když se hraje, když to hraje tak jak má, když můžeš zpívat a hrát, tak je to vždycky pěkný. Baví to, i když už lidi tolik nechodí...“ 

 Jak se vám dnes hrálo se skupinou Rouden Band?

  „Jsou takt dobry. Hrajou hodně Odysseu a mně se zdá. že už jí hrajou líp, než samotná Oldyssea. Ale to dneska nikdo nedocení.. Měli by dělat svoje věci... jenže to dneska taky už moc nejde. Lidi jsou moc pod vlivem toho, co dokola slyší z rádii. Spíš měli začít vlastní muziku, když začínali. Je to výborná kapela a připravili tady pěknej večer. Myslím, že jsme společně určitě nehráli naposled."

Tolik Štěpán Kojan po odehrané zábavě, při guláši a pivu, kolem třetí hodiny ranní. A jak se hrálo našim "Roudenům"? Více už Radek Špína, kapelník skupiny Rouden Band.

   „Bylo to výborný. Jen lidí mohlo být o něco víc. Alespoň já jsem na takovou akci čekal větší návštěvnost. Ale dneska už je tak, na zábavy se už tolik nechodí."

Podobná otázka jako Štěpánovi - čím to je?

„Těžko říct. Když jsme začínali hrát, od pěti se držely stoly v sedm už na sále nebylo místo. Ted v osm ještě není komu hrát, lidi se začínají scházet v devět i déle. A taky se v posledních letech rozmohla taková móda - zásadně neplatit. Jak skončí pokladna, lidí hned přibyde a když se pak podíváš ke kořalce, tak je tam potom většinou najdeš. Na to je peněz dost. Při tom, jen ze vstupného může kapela dostat nějaký peníze a při dnešních nákladech na hraní to zpravidla není nic moc. Já jsem si nedávno koupil nový mikrofon a hraním na něj vydělám tak za půl roku. A to nemluvím o bicích a tak dál. Tak se to ale nedá počítat, protože nás to především baví a hrát chceme."

„Hlavně se nám jejich muzika libí a po Odyssee je Keks druhou nejzastoupenější kapelou našeho repertoáru. Je to bezvadná parta dobrých muzikantů, Jednou jsme s nima hráli u nich na Benešovsku a dohodli jsme se, že uděláme nějakou společnou akci. A tak jsme tu akci udělali teď, k dvacátému výročí.“

 „To si představit neumím a je úplně jistý, že dnes bychom jako kapela hrát nezačali. Teď na začí­nání není čas. Na nové nebo neznámé kapely skoro nikdo nechodí. Jen skupiny, které hrají víc roků mají své publikum a jakž takž na ně lidi přijdou. To je naštěstí i náš případ. I když návštěvnost na zábavách celkově ubývá, máme komu hrát. V létě se hodně hraje venku a jsou některá místa, kam přijde spousta lidí. Například Odolenovice nebo Pohoř. Na Pohoři jsme vloni hráli pro tisíc lidí a to  jsou prostě nejlepší hraní...“

Návštěva ve světě zábav, muzikantů a fanoušků končí. Šampusky oschly, pár set kilo aparatury je z posledních sil přemísťováno do náklaďáku, rovnají se stoly a půjde se spát. Venku na lavičce si kdosi nepříliš zdařile notuje popěvek písně, která před několika hodinami burácela sálem. Probudil se kos, za chvíli bude ráno... p.m.

MF Dnes  -  05.04.2002 - ZDENĚK JIROUŠEK - str. 03

Za první vystoupení inkasoval třicet korun

Struhařov - Příznivci jedné z nejoblíbenějších hudebních skupin Benešovska, skupiny Keks, si mohou zítra od jedenadvacáté hodiny v struhařovské sokolovně zatančit. Zazní mnohé původní písně Štěpána Kojana a bude možné jak poslouchat, tak tancovat. O historii i současnosti Keksu může hovořit právě kapelník a zpěvák Štěpán Kojan.

Působíte s kapelou Keks na rockové scéně Benešovska již hezkou řádku let. Kdy jste vy jako rocker poprvé vystoupil na jeviště a kudy se ubíral váš hudebnický život?

Poprvé jsem vystoupil s elektronickou kytarou ve čtrnácti letech v Mokré Lhotě. Dostal jsem za to třicet korun. Od té doby se odehrálo mnoho zábav a koncertů. Nedávno jsme slavili dvacet let... A život rockera? Někdy je příliš pestrý.

Pro kapelu píšete hudbu i texty, i některé vaše skladby můžeme slyšet v podání zpěváka Jakuba Smolíka...

Píšu převážně nezpívanou hudbu, pak ten text nějak vyleze sám. K tomu už nepotřebuji kytaru. Text si můžu vymyslet prakticky kdekoli, většinou se v nich odráží můj život a život mých známých. Některé písničky zpívá i Jakub Smolík, kterého znám již pětadvacet let. Soutěžili jsme spolu, a když mě oslovil, byl jsem rád, že se dostanou do medií, což já nedokážu.

Čemu všemu se v současnosti věnujete?

Pořád se věnuji jenom hudbě, když někdo potřebuje, bez rozmyšlení jdu hrát. Nejvíce hraní má pořád Keks, je to asi nezničitelná kapela. Občas jdu hrát s Vaškem Janouškem a Miluškou Voborníkovou, s Robertem Slezákem a někdy úplně sám, ať už na kytaru nebo na tahací harmoniku. Do toho nahrávám hudbu ve svém studiu Strouha. Práce je moc.

Kde všude je možné slyšet skupinu Keks?

Převážně hrajeme na Benešovsku, jednou za měsíc v Praze na Opatově, na Čáslavsku, v jižních Čechách, a teď se snažíme dostat na Plzeňsko.

Kolik jste vydali cédéček a co chystáte nového?

Vydali jsme zatím pět CD s názvy Přátelství žen, Karavana snů, Móda, Best of (20 let) a Stačilo tak málo. V současné době chystáme CD Bez napětí... Různé balady i veselé písničky.

***

KEKS

Hudební skupina Keks hraje pro benešovské publikum, a nejen pro něj, již dvacet let. Zítra se představí ve Struhařově.

S Petrem Dudíkem a Štěpánem Kojanem o skupině KEKS

Slovo jsme dali Petru Dudíkovi, zpěvákovi, hráči na klávesy, textaři a skladateli skupiny.

 Vzpomínáte si ještě na první osazenstvo kapely ?

„Byl jsem to já, Štěpán Kojan, Milan Cafourek (basová kytara) a Petr Štěpánek (bicí).“

Jaká byla Vaše vůbec první písnička ?

„S největší pravděpodobností by to mohl být Maják, byla to bigbeatová záležitost. Ale nejsem si jistý.  Napsal jsem asi 80 písniček a Štěpán Kojan asi tři stovky a to včetně muziky. První naše elpíčko vyšlo až po revoluci v roce 1991, protože předtím jsme neměli šanci cokoliv vydat. Některé naše písničky vyšli i na CD.“

 Které skladby měly největší ohlas publika ?

 „To je těžké. Vždy je třeba na nové písničky lidi naučit. To znamená, hrát jim ji často, jinak na ni rychle zapomenou. Myslím ale, že lidi brali všechny naše písničky.“

 Změnila se v průběhu dvou desítek let vystupování kapely KEKS návštěvnost ?

 „ Za bývalého režimu, když bylo ledacos zakázáno, jsme hráli stále. Několikrát jsme se kvůli chování davu dostali i do průšvihu. Teď se mi zdá návštěvnost trošku horší. Lidi nemají peníze. Přesto je návštěvnost 700 i 800 lidí jindy naopak třeba jen dvě stovky.“

 Máte svoje publikum ?

 „To bych neřek. Chodí na nás teď děti holek a kluků, co na nás chodili dříve, před lety.“

 Kde nejčastěji vystupujete ?

 „Jižní Čechy, Čáslav, Kutná Hora a okolí a pochopitelně hrajeme tady po okrese. V Praze asi jedenkrát do měsíce, hrajeme v klubu na Opatově, což je příjemné právě tím klubovým prostředím.“

 Co si v muzice přejete do dalších let ?

 „Aby nám to vydrželo co nejdéle. To chce ale snad každý muzikant.“

 Čeho si ve vaší partě vážíte nejvíce ?

 „Vždycky jsme byli dobrá parta a nikdy jsme se nehádali o peníze. Jinde právě peníze dokáží rozhádat spousty lidí, kamarádů.“

 Na naše další otázky odpovídá Štěpán Kojan.

 Jaké byli vaše muzikantské začátky?

 „Kopírovali jsme naše vzory – Deep Purple, Swet, Slade a další. Anglicky se zpívat nesmělo, tak jsme na jejich muziku psali texty české. Také jsme různě improvizovali, jamovali – i tak vznikali písničky. Později vznikaly  hlavně u klavíru a kytary, dnes zase u počítače.“

Dá se hudbou uživit ?

 „Když se chtěl rockový hudebník za totality živit muzikou, měl dvě možnosti – za prvé udělat přehrávky u PSK nebo u Pragokoncert, nebo si za druhé najít spíš zaměstnání než práci – tzn. Mít razítko, že pracuje a přitom hrát. Já byl ten druhý případ. Od listopadu 1989 se živým jenom ušima. Dře to, ale jde to.“

 Dá se srovnat Vaše vystupování v 90. letech a dnes ?

 „Člověk se mění, a to nejen vizuálně. Už nejsme romantici, přemýšlíme ekonomicky, pěkných nápadů na písničky je méně.“

 Jste populární ?

 „Já osobně žádnou popularitu nepociťuji. Nejsme totiž mediální kapelou. Kdysi jsem obdivoval Olympic, Blue Efect, Katapult. Mám všechny jejich desky. Když jsem se s nimi později setkal , promluvil s nimi, pochopil jsem slovo byznys.“

 Jak skládáte ?

 „Psaní písniček probíhá různým způsobem. Rozhodně, když se mi písnička povede, prožívám blahodárné účinky, přestávám mít pojem o čase, těžko se to vysvětluje. Zkrátka to přijde a zase odejde.“

 Máte nějaká oblíbená místa  pro koncertování ?

 „Osobně hraji nejraději v Praze. Lidé se dobře baví, mají více peněz, více možností se realizovat.“

 Chystáte něco nového pro své fanoušky?

 „Ano natočili jsme videoklip, který běží na kabelu na TV3 a desku, kterou dlouho slibujeme, ale díky počítačovému viru se to opět zpozdí.“

 Jak nejraději trávíte Vánoce a Silvestr ?

 „Vánoce doma s rodinou a Silvestr? Když přijde dobrá nabídka,tak jdeme jednoduše hrát.“

 Děkujeme za povídání V.K. – Týdeník Jiskra 4. ledna 2001

Štěpán Kojan: Prostě mě to baví…

(rozhovor s kytaristou a autorem převážné většiny písní skupiny KEKS)

 

Ptali se: Martin Allmer(M) a Vladislav Hřebíček(V)                                   

(rozhovor otištěn v autentickém znění)

 

 

V: Můžem teda pár otázek?

No dyť jo, mně je to jedno. Máte nějaký průkazky?

 

M: Ne, kde bysme je vzali. V: Neni to spíš dobře, že je nemáme?

No... Dáte si cigáro?

 

M: Ne, já nekouřim. V: Já taky ne. M: Dyť jsi kouřil. V: Já už jsem přestal, vole. M: No nic. Jak, kdy a kde vznikl takovejhle název kapely?

Todle vzniklo normálně někdy před dvaceti lety. Někoho to napadlo.

 

M: To se ani už neví, koho to napadlo?

Jednoho beznohýho, co s náma kdysi byl. Von přišel a řikal: “Ten Keks, to se mi líbí.”

 

M: Byl to muzikant?

To byl zvukař.

 

M: Další otázka, taky tak hloupá. (Ty další už budou lepší.) Ta ruka na plakátě vznikla jak? Něco jsem o tom slyšel, schválně, jestli je to pravda.

To nám dělal nějakej kluk, kterej kdysi byl úplně neznámej, eště přes našeho bejvalýho bubeníka, - asi čtvrtýho, zrovna jsme řikali, potřebujem udělat nějaký logo, a von, znam kámoše... A tu ruku, to si všechno vymyslel von, já ho doteďka neznam. Tak jsme řikali, že je to dobrý, to budem používat. Já ho doteďka neviděl a nakonec ten člověk dělal pro Lucii plakáty.

 

M: Já jsem o tom teda slyšel nějakou povídačku, že jste někdy šli a nevěděli jste, jaký udělat to logo. Jeden z vás byl opilý a byla tam někde nějaká barva, tak do ní namočil ruku a vobtisk jí někam na vrata, a pak jste z toho udělali logo skupiny.

Ne, to je blbost.

 

M: Vy jste taková typická zábavová skupina. Když si člověk zapne rádio, tak tam nikdy neuslyší písničku od KEKS. Jestli jste někdy nechtěli prorazit, vždyť ta kvalita tam je. Maximálně člověk slyší váš text a hlas Jakuba Smolíka. Já si myslim, že je to dobře, že je to takhle nekomerční, ale... V: To nemáte vyšší ambice?

Je nám hodně let. Hodně. Ale pořád si řikáš, že by se to ještě dalo. Musíš mít štěstí na nějakýho člověka, my jsme ho teďka měli, ale pak jsme se zase hrozně vopili a asi z toho nic nebude. To tě musí někdo zasponzorovat, jinak to nejde.

 

M: Já jsem si právě myslel, že vy byste mohli, ale nechcete.

Ne, to bysme chtěli, ale vono to vážně nejde.

 

V: Hale, já jsem tady Martinovi řikal, že ty vaše texty jsou v současný době nadprůměr, a na tomhle koncertě se mi to potvrdilo, protože jak jdou ty překládaný sračky z Ameriky, jsou ty vaše texty prostě o něco vejš než ty ostatní. Něco v nich je.

My jsme teďka udělali spoustu pěknejch akcí pod různejma záštitama, třeba jsme hráli na nějakym pivováře, kde bylo spoustu lidí. Jenže to bysme potřebovali dost reklamy. Já se tim živim, a já prostě nemůžu dávat peníze, který vydělám, do nějaký reklamy. A hlavně nejsem z těch, který by chodili za sponzorama a škemrali. Možná kdybych byl drzejší, tak by to bylo lepší.

 

 

V: A ty lidi sem chodí kvůli vaší muzice anebo kvůli tomu, aby tu mohli chlastat a miliskovat se?

Já myslim, že se choděj normálně bavit.

 

M: Obraťme teď pozornost na vaší nejznámější písničku Víš.

Vy si ze mě děláte prdel, ne? (výhružně)

 

M: Ne, neděláme, slyšel jsem, že je nejstarší, tak bych chtěl vědět, jak vznikla? V: Kde jsi pro ní vůbec vzal inspiraci?

Kluci, nedělejte si prdel. (smích) Normálně, ty vole, vznikla – normááálně! Prostě se zamiluješ, někdy před dvaceti lety, nebo kdy to bylo, jsem se zamiloval, a napíšeš to z lásky. Dneska už nesložim nic zamilovanýho.

 

M: Jak to že ne? Ty nový písničky jsou taky dobrý.

No, ale opravdu o lásce je to jenom, když se do někoho zamiluješ, pak už je to jenom takový (mávl rukou...) Nebo si taky vymejšlíš.

 

 

V: No dobře. Napíšeš text a otevřeš se v něm, pak ho zpíváš na pódiu, těm lidem dole. Nezdá se ti, že seš exhibicionista vlastních pocitů?

No jistě. Já jsem tu písničku chtěl přestat zpívat už před patnácti lety, protože mě otravovala, řikal jsem si, je to hrozný, děsný. A pak jsem se potkal s různejma lidma, rozumnejma, třeba staršíma a jeden mi povídal: “Tuhle písničku budeš zpívat do důchodu.” Jsem řikal, to si děláš prdel, ale dneska už tomu věřim, že ji budu zpívat do důchodu. A čím dál tim víc si tý písničky vážim.

 

V: Takže ty sám ji moc rád nemáš?

Dneska už jo, zase, teďka už jí mám rád – vopravdu! Ale byly časy, kdy jsem to hrál a kdy jsem měl tendenci hrát to někam jinam a jeden čas se nám lidi posmívali, co hrajeme. To jsme nějakým způsobem překlenuli a hrajeme ji furt….A budu ji hrát do smrti, zřejmě. (dodal)

 

V: Ještě jedna otázka k textu – Gazel. Jak jste přišli na to, vzít z celý tý obrovský Nezvalovo poezie zrovna tuhle báseň?

Tak si přečti tu básničku.

 

V: Já mam Nezvala rád, takže ji moc dobře znám. Jak to teda najednou přišlo?

No náhodou, rozumíš, vegáč, přečteš si něco a napadne tě to.

 

V: Čet jsi to a napadala tě do toho hudba – rovnou tě to znělo v hlavě jako písnička...

Jo, čet jsem si to a řikal si, to by nebylo... Přijde prostě na to. To je spontánní, prostě to neuděláš tak, že přijdeš: teď to už zhudebním. To nejde. Ona třeba přijde. Musíš čekat, jo. Já vždycky, když třeba chci něco složit, tak čekam, než přiletí taková nějaká múza. Kolikrát čekam i půl roku. A čekam a nic nejde. A pak najednou, z ničeho nic, prostě přijde a víš, že to je vono, bum-bác. Napíšeš to a je to tam.

 

M: Takže když píšeš básničku, tak ta finální fáze, kdy to napíšeš, ta je asi hrozně rychlá.

Většinou ty rychlý jsou dobrý, no. Když to hned přijde – ale okamžitě -, tak je to dobrý. To je zaručený. A někdy fakt makáš a makáš, pořád to propipláváš a to většinou stojí za prd.

 

M: Líbí se ti tvoje vlastní hudba, když jí hraješ?

Když jí dělám, tak se mi líbí. Ale když jí poslouchám, tak se mi nelíbí.

 

M: I když to třeba hraješ už po tisící? Pořád se ti to líbí?

Musej bejt lidi. A když to lidi nebaví, tak to prostě vycítíš. Takže – mě to baví, když jsou lidi. Prostě mě to baví.

 

M: Takže dáš hodně na kontakt s publikem.

No! To jak neni, tak je to v prdeli.

 

M: Chceš něco sám řict našim čtenářům? V: Prostě něco, co tě teď napadlo.

Normálně ať poslouchaj, co se jim líbí. To je všechno.

 

V: Takže žádnej nadnesenej a patetickej vzkaz budoucim generacim?

Ne, ať poslouchaj, co se jim líbí.

(Rozhovor vznikl dne 18. srpna 2000 na koncertě skupiny KEKS v Příčovech u Sedlčan)